„Jenže akci zrušili,“ vypráví dnes tehdejší zaměstnanec společnosti OMNIPOL Luděk Skočdopole. I ve svých 94 letech si pamatuje každý detail cesty, kterou podnikl před 65 lety.
Když přišlo oznámení o zrušení výstavy „z vnitřních důvodů“, všechny tři letouny už byly v Jižní Americe. „Připluly tam totiž dříve lodí, přes Atlantik. A mechanik, který byl také na místě, je už smontoval,“ vzpomíná Luděk Skočdopole. „Rozhodli jsme se tedy, že uděláme propagaci v Jižní Americe ve vlastní režii i bez výstavy.“
Vymyšlen proto byl nový plán: letadla měla být předváděna nejen v Argentině, ale také v Chile, Brazílii a Uruguayi. „Plán se však během cesty několikrát měnil kvůli místním podmínkám. Zažili jsme nepokoje, demonstrace i záplavy,“ říká Luděk Skočdopole, který dodává, že cesta se tak proti původním předpokladům protáhla až na půl roku. Detailní plánování zahrnovalo studium letových tras, informace o klimatu, letištích a bezpečnosti, a to vše při vědomí lehké letouny byly vybaveny pouze základním navigačním vybavením poplatným době. Bylo rovněž nutné zajistit dostatečné finanční prostředky, pohonné hmoty, očkování, víza a vše další potřebné pro tak rozsáhlou cestu.
„V týmu společnosti OMNIPOL, který měl turné na starosti, byli velmi šikovní lidé, takže přípravy proběhly rychle,“ vzpomíná Luděk Skočdopole. OMNIPOL jako jedna z nejaktivnějších obchodních společností v Československu měl vlastní tým, který v té době zajišťoval veškeré tehdejší cestovní aktivity.
Když bylo vše hotovo, nezbývalo nic jiného než vyrazit na dalekou cestu. Zatímco dnes existují četná přímá letecká spojení mezi Evropou a Jižní Amerikou, v 50. letech to bylo mnohem složitější. Letadla musela během cestu několikrát přistát kvůli doplnění paliva.
Praha – Ženeva – Lisabon – Recife – Rio de Janeiro – Sao Paulo – Montevideo – Buenos Aires. Po šesti mezipřistáních konečně dorazili členové skupiny na místo. Jediným zádrhelem na jinak příjemné cestě byl vzlet v bouřce v São Paulu. Výprava se později dozvěděla, že krátce po jejím letu havarovalo letadlo německé Lufthansy.
Teplé počasí v jižní Americe
Po prvním přistání v Latinské Americe (ve městě Recife) posádku překvapilo počasí, které se značně lišilo od studené zimy v Československu. „Na toto mezipřistání se pamatuji dodnes, neboť ten první krok ze dveří klimatizovaného letadla do tropického prostředí jsem vnímal, jako by byl provázen zvukovým efektem – zahučením. V okamžiku jsem byl promáčen potem a dokonale ubezpečen o nevhodnosti mého vlněného obleku. Ale byli jsme na tom všichni stejně. Nic naplat, bonton šel stranou. Kravaty a saka dolů, vyhrnout rukávy a přemýšlet, ve kterém zavazadle mám košili s krátkými rukávy,“ píše ve svých memoárech o cestě pilot L-60 Miroslav Křemen, kterému utkvěl ještě jeden zážitek v paměti.
„Recife nás uvítalo koncertem snad milionů cikád. Takový koncert jsem předtím neslyšel. Alespoň ne v takové intenzitě. Ještě po mnoha letech mě vždycky připomněl Recife, i když to již byly cikády úplně jiné národnosti,“ píše ve své knize Cesty života leteckého.
Po příletu do Buenos Aires strávil tým první den výhradně na zastupitelském úřadě, fascinován byl také tamní kulturou. Druhý den pak navštívil letiště Don Torcuato, kde měla proběhnout prezentace československých letounů. Po odstranění většiny technických problémů způsobených změnou klimatu mohla show začít. Psal se 17. leden 1959.
Nadšený dav fanoušků museli rozehnat vojáci
První dny českoslovenští piloti vyplnili ukázkami letounů v Buenos Aires. Setkali se s ministrem letectví, tisíci fanoušky i českým vyslancem. Novináři se snažili zaznamenat každý detail jejich show. Miroslav Křemen s L-60 předváděl ostré zatáčky, minimální a maximální rychlost a další letové režimy. Josef Krejza se s Trenerem pustil do akrobacie, nechyběly tedy přemety, překruty a vývrtky. Miloš Kočíř s L-40 se k nim přidal až 24. ledna, kdy se mechanikům konečně podařilo přimět k poslušnosti stávkující motor.
Po několika dnech předvádění v Buenos Aires začaly v místním tisku vycházet články s titulky jako „Dobré letouny, dobří piloti.“ S těmito úspěchy se výprava s hlavním městem Argentiny rozloučila a vydala se na cestu více na jih, do Córdoby a Mendozy, kde je vyhlížely další zástupy lidí. Pozitivní ohlasy se totiž mezitím rychle šířily celou zemí. „Předváděli jsme za velké účasti diváků, většinou odborníků, kteří neskrblili chválou. O to příjemnější, že byla od lidí od fochu,“ vzpomíná na prezentaci letounů v Cordobě Miroslav Křemen. V Mendoze se zase dokonce davy obdivovatelů dostaly až přímo k letounům a museli je rozehnat místní vojáci.
Cesta následně pokračovala do horských podmínek letiště Uspallata, odkud je čekal náročný přelet přes Kordillery. O tom ale až v další části našeho seriálu.
Připojte se k nám na cestě plné dobrodružství, úspěchů a nečekaných zvratů. Zažijte příběh, který zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách československého letectví.